Pokaždé, když kráčím chodbami gymnázia, nyní jako rodič, vzpomínám si na dobu, kdy jsem totéž jako student absolvovat také.
Bral jsem všechno, jak to přicházelo, nepřemýšlel jsem nad tím. Škola prostě je, musí se do ní chodit, je nutné dělat to, co nám řeknou, učit se všechno, co je v osnovách – většinou nazpaměť, bez vlastního přemýšlení, jen opakovat letopočty, poučky, vzorce, definice.
Jaký z toho máte pocit dnes? Co z toho, co jste se na střední škole učili, mělo pro vás v životě nějaký význam?
Dneska o škole přemýšlím z druhé strany. Těším se na dobu, kdy někdo najde odvahu a zbourá současnou podobu školství, v kterém asi hodně učitelů, rodičů i dětí tuší, že v této podobě nemůže dlouhodobě fungovat.
Učitelé si často stěžují na to, že děti nedávají pozor, že mají špatné známky, nezajímá je nic. Ale mám pocit, že se školy a ministerstvo neptají, proč je to nezajímá, proč se tak chovají. Proč se musí stihnout tolik učiva za tak krátkou dobu?
Když se občas podívám do učebnice nebo sešitu našich dětí, vyděsí mě to, co se učí, např. v matematice nebo chemii. Pro studenta, který nepůjde na Matfyz nebo Všcht, naprosto zbytečný objem látky. Historie se učí opět chronologicky, dějiny 20. století tak důležité pro to všechno, co se kolem nás děje, se probírají až v posledním ročníku. Třídy nejsou uzpůsobeny tak, aby se v nich dalo diskutovat.
A učitelé často rezignovaně říkají, že oni na to, co se učí, nemají žádný vliv. Kdo ho to tedy má?
Nestěžuji si na učitele – dělají, co můžou, co mají. Jsou také podle mě obětí systému, který při všem, co dělá dobře, má velkou mezeru v jednom – dělat věci tak, aby děti do školy bavilo vůbec chodit a učit se věci, které pro ně budou v životě přínosné.
Foto: Museums Victoria on Unsplash
