Dnešní ranní obloha se zatáhla, přesto mezi mraky vykukovalo slunce, ale bylo jasné ochlazování. Vyřizoval jsem osobní věci a trochu odpočíval po včerejšku, proto jsem vyrazil ven trochu později.
Vybral jsem si místo, odkud se normálně chodí k jezeru Kakhisi, ale dnes jsem racionálně uvážil, že to jednak úplně nestihnu, ale také počasí se začalo měnit a krátkodobě se blížil déšť.
Měl jsem štěstí, protože jsem na nádraží stihnul maršrutku do Chobiskhevi v ceně 1 lari a délce cesty 15 minut. Tato vesnice je sice ukázkou menšího zapomenutého místa, ale zase tady najdete dva obchody s potravinami a jeden kostel. Nebyl zamčen, takže jsem si alespoň vyfotil ikonostas.
Když se v Gruzii pohybujete podobnými vesničkami, potkávat různé typy lidí – od těch, kteří se na vás ani nepodívají, ty kteří vás pozdraví, až pozdravíte vy je, děti, které na vás vykřikují naučené fráze anglicky nebo ty, kteří vás prostě ignorují, protože zřejmě nechápou, co v jejich obci vlastně hledáte. Ne jinak tomu bylo v Chobiskhevi, takže jsem rychle proplul místní návsí a vyšel na místní kopec, odkud byl výhled na krajinu směrem k Akhaltsikhe.
Začalo pršet, a po krátké pauze jsem se vrátil jinou cestou do vesnice a počkal na poslední maršrutku do Borjomi.
Řeka Kura je tady vyloženě bez vody. Dnes ráno jsem se s Džemilem bavil o počasí, které tu bývá a které tu bývalo před desítkami let. Je to podobné jako u nás – nevyzpytatelné zimy, málo sněhu, větší teplo…
Zítra odjíždím do Kutaisi…
