Ráno už bylo lépe – střevní potíže přestaly a bolesti hlavy také. Probudil jsem se až kolem deváté a krátce na to jsem se vydal hledat odvoz do obce Sno, což je vstupní brána do údolí stejného jména. Taxikář mě asi natáhnul, ale hádat jsem se s ním o pár lari opravdu nechtěl. Po krátké jízdě mě vysadil uprostřed malé vesničky, kam jezdí pobývat i gruzínský patriarcha. Pěkně místo se starobylou věží a kostelíčkem uprostřed. Pak už jen pěšky po prašné cestě.
Cesta vede zčásti po hlavní silnici, což bylo občas nepříjemné, protože projíždějící auta hodně práší a tak je třeba využívat postranní cestičky.
Větší část vede po rovině, což je dobré, po zhruba deseti kilometrech se silnice mění v klikatou kopcovitou část, ale s pěkným výhledem na protekajici říčku, a zhruba po několika kilometrech se dostanete do obce Juta.
Jezdí sem poměrně dost aut, atmosférou to připomíná Ušguli ve Svanetii. Turisti přijedou, projdou se a odjíždějí. Vydal jsem se hledat kemp, kde bych chtěl přespat. Ten se nachází u značené cesty dále do údolí. Vystoupám do kopce a přede mnou se objevuje malý areál, kde si můžete pronajmout malé chatky, stany nebo si tady postavit stan vlastní. To stojí 10 lari, takže přijímám a stavím.
Do setmění ještě nějaký čas,tak vyrážím směrem k hoře Asatiani, která má 3842 metrů a je vidět krásně z údolí. Po cestě se staví pár chatek, zřejmě nějaký projekt pro turisty, kteří dojdou až sem.
Přicházím až k jednomu z výhledů a pak se vracím. Po cestě si dám pivko a odcházím do kempu. Malá večeře s opékanými bramborami a půjde se spát.
Je tu krásně, co si může člověk víc přát 🙂
