Dneska jsem se konečně vyspal. Rodina Džemila mi udělala úžasnou snídani, a po ní jsem mohl vyrazit na cestu. Džemil mě přesvědčoval, že není úplně dobrý nápad jít k jezerům, která jsou poměrně daleko, a že až přijedu příště, pojedeme tam celá rodina. Dal jsem na něj a vymyslel jsem nahradní trasu, která se následně ukázala jako skvělý nápad.
Cíl bylo Libani, bývalé plicní sanatorium, které po roce 89 zkrachovalo a změnilo se v ruiny. Prošel jsem městským parkem, kde se stále pohybuje dost turistů, protože všichni míří k sirným lázním. Kousek před nimi se cesta stačí směrem nahoru do prudkého kopce, který trvá asi kilometr a pak se různé klikatí až směrem do vesnice Sadgeri.
V Sadgeri je moc pěkné místo s kostelem sv. Jiří, kde jsem si odpočinul a nakoupil ikony.
Pak už pokračuje cesta jen po silnici do obce Tba, což už je místo, kde je vidět odloučenost od okolního světa. Ale pořád sem jezdí autobus a dvakrát denně kukuška – malý vlak do Bakuriani.
To ale cíl – Libani – je už alespoň dnes konec světa. Když jsem se sem doškrábal lesem, člověk, kterého jsem potkal, nechápal, co tady chci. Byl jsem dost unavený, a tak informace, že bývalé plicní sanatorium je jen kousek, mě uklidnila. Navíc bylo 17:00 a čekala mě cesta zpátky kolem tří hodin.
Štěkající psi mě doprovázeli během vnější prohlídky obrovského zchátralého objektu. Dovnitř jsem si netroufl, navíc vše bylo zakryto trámy.
Vyrazil jsem zpět a rozhodl se, že buď mi zastaví místní křesťan a sveze mě, nebo to dojdu za 2 hodiny pěšky. Nezastavil. Zato po cestě v místním obchůdku mě Gruzínec počastoval čačou, což jsem kvůli žízni zapil pivem a zpáteční cesta už se nesla v úžasném duchu krásného letního večera.
Po cestě mě podruhé zastavilo malé kotě. Kdybych byl v Česku, okamžitě bych si ho vzal. Po cestě nahoru spořádalo můj sýr, dolů můj chleba. Jak víc mu můžu pomoct?
Je tu krásně, celý den s trasou něco přes 25 km a bez turistů. Prodloužil jsem si tady pobyt o jeden den.
