Dneska byl přejezdový den Rozloučení s Munnarem a krásnou přírodou a teplotami, a vzhůru k moři do třicítek!
Rozhodli jsme se, že 120 km do Kóčinu dáme autobusem. Trochu jsme tušili, do čeho jdeme, ale že to bude tak šílené, jsme si úplně nedokázali představit. Našli jsme si jeden s odjezdem v 11:47, ale když jsme přišli na odjezdové stání, stál tam už jeden, který měl vystartovat v 11:15, i když nebyl na tabuli s jízdním řádem.
Nastoupili jsme, zaplatili 260 rupií (82 Kč) pro dva a sedli si na zadní sedadlo. Autobus vyjel a začalo rallye – vozidlo bez pérování + hrbolatá a děravá silnice + žádná okna + cesta plná zatáček dávali této cestě zvláštní náladu. Nejprve jsme se smáli, když nás házel nalevo nebo napravo, potom nám začalo být trochu špatně od žaludku, protože jsme hodinu předtím hodně snídali, ale potom jsme jenom čekali, kdy skončí 4,5 hodiny tohoto adrenalinového zážitku.
Bus bez oken má zajímavé kouzlo – cítíte během cesty všechny vůně a smrady okolí – spáleného benzínu, jídla, které se vaří ve vesnicích, které míjíte nebo přírodu, která se kolem vás mění. To se vám v jiných vozidlech nepoštěstí.
Po 16 hodině jsme dojeli do Ernakulamu, kde končí autobusy mířící do Kóčinu. Průvodčí nám nechal zastavit o trochu dřív na nádraží, odkud jsme mohli přesednout ještě na místní bus, který nás odvezl do čtvrti Fort Kóčin, kde jsme měli ubytování. Heavenly Homestay je v klidné uličce a blízko moře.
Do západu Slunce zbývalo půl hodiny, tak jsme se rychle vydali k pobřeží. Promenáda se nám úplně nelíbila, ale krásný západ měl samozřejmě svoje kouzlo. Minuli jsme i politickou akci stran, které se věnovali problematickému imigračnímu zákonu.
V horkém Kóčinu zůstaneme dva dny.
