Dneska jsme museli vstávat brzy. Letadlo odlétalo před desátou a na letišti je dobré být tak dvě hodiny předem. Tak časně a letiště bylo plné lidí, odlétajících na různá místa v časech svátků a prázdnin.
Náš let byl se SpiceJet a do Madurai trval pouhou hodinu. Jen jsme stačili chvíli klimbnout, už jsme klesali a přistáli v jednom z nejstarších měst v Indii i na světě vůbec.
Cesta z letiště do centra netrvá dlouho, ale místo taxi jsme chtěli zkusit místní dopravu. Nejprve nám řekli, že autobusy odjíždí v pravidelných intervalech. Když jsme hledali zastávku venku, dostali jsme informaci, že je 2,5 km od letiště. Na místo jsme se dostali rikšou, kterou řídil mladý kluk, který po nás chtěl 10 násobek normální ceny a pořád opakoval “Ájem hepy tdej, jú á in Maduraj.” Když jsem ho ujistil, že 250 rupií za pět minut cesty nedostane, přestal být happy a vysadil nás u jakýchsi obchodů. A opravdu tady byla i zastávka – přijel opravdový klasický autobus bez oken a dveří, s řidičem s velkým volantem, houkačkou a s deprimovanými Indy, pro které jsme byli zřejmě vetřelci v jejich dopravním prostředku.
Dojeli jsme na něco, čemu říkají autobusové nádraží, ale je to normální prašná, rozkopaná a rušná ulice, a s indickým sebevědomím se s kufry prodrali až k hotelu. Hotel byl celkem dobrý, jen po vypnutí klimatizace v něm neskutečně chrčel větrák. Přišli to řešit celkem tři zaměstnanci hotelu najednou, ale konstatovali, že to je něco ve větráku. Geniální! Chtěli nám dát jiný pokoj, ale řekli jsme, že to je v pořádku. Udělali jsme dobře, protože zdroj, odkud šel nepříjemný zvuk, vždy po pár minutách přestal. Skutečným problémem se ale ukázali samotní indičtí sousedi kolem, kteří buď křičí na děti, nebo děti křičí na rodiče, nebo všichni najednou, bouchají dveřmi, pouští si televizi, pobíhají po chodbě, a to vše je přes slabé stěny dokonale slyšet. No nic, ty dvě noci nějak přežijeme.
Vyšli jsme ven a velmi rušnými uličkami se dostali až k hlavní památce Maduraie – k chrámu Meenakshi Amman. Nechtěli jsme dávat batohy do úschovy, a tak jsme se s Angelou vystřídali a šli každý na prohlídku zvlášť. Povídal jsem si mezitím s majitelem krámku s Buddhy všech velikostí. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o tom, kolik dávat žebrákům a kolik, jaký je v Indii důchod (žádný), jak do města jezdí spousta Číňanů,… Po návratu Angely jsem šel do chrámu já. Musíte jít naboso a zaplatit 50 rupií.
To, co jsem viděl, bylo neuvěřitelné. Vůbec jsem nečekal, že za zdmi chrámu se skrývá takové obrovské bohatství – pochází ze 16. století a rozloha je 6 hektarů. Labyrint chodeb a sálů s 12 vstupními věžemi se stovkami lidí chodících, modlících se a čekajících ve frontě do určitých částí, kam nehinduisté nesmí, vytvářejí spolu se zvláštní hudbou, která se zde provozuje, magickou atmosféru.
Jedinou chybou bylo to, že se zde opět nesmí fotit. Je to velké omezení pro fotografy, ale respektujeme to – dokážu si představit, kdyby to povolili.
Po pár minutách jsem se ztratil a nemohl jsem najít cestu ven. Vždy, když jsem myslel, že už vím kudy, došel jsem na místo, kde jsem předtím nebyl. Nakonec jsem to vzdal a vyšel jsem prvním východem, který se objevil. Samozřejmě jinde, než jsem vstoupil dovnitř. Bez přehánění musím říct, že to je jeden z největších zážitků v Indii.
Prošli jsme tržnici podél zadní strany chrámu a našli doporučovanou restauraci Murugan Idli Shop, kde na listu banánovníku dostanete několik čatní – skvělých omáček s cibulovým chlebem a masala dosa. To vše jíte rukama jako praví Indové. Skvělá večeře!
Venku už se setmělo a Madurai žije dál svým životem.
