Už nevím, kolik prázdnin jsem strávil ve vesničce Vlachovo Březí v jižních Čechách. Jezdil jsem tam s rodiči k babičce, strejdovi a tetě. Dědu jsem si už nepamatoval – odešel dřív, než jsem začal vnímat věci kolem sebe. Bylo to většinou v létě, tedy v období, kdy bylo teplo, slunce, mohli jsme se koupat, trhat třešně a maliny, chodit na houby a užívat si klidu. Líbilo se mi tam, i když jsem ve svých mladých letech a přicházející pubertě úplně neoceňoval klid, tzv. nicnedělání a plynutí dnů ve vesnické atmosféře.
Hodně z těch let už tu není – moji rodiče, babička strýc, teta, dům byl prodán, ale vesnice tu zůstala. V posledních 20 letech jsem se ve Březí stavoval jen jednou. Teď jsem se tedy na stará místa vydal znovu.
Dříve se mi cesta na jih zdála dlouhá, ale nyní jsem měl pocit, že tu jsem z Prahy za chvíli. Přijel jsem na nově zrekonstruované náměstí a vydal se do ubytování – jedinému místu, kde tady můžete jako turista bydlet – do mlýnu u Chánů. Je to nádherná lokalita hned vedle rybníka, koupaliště a lesa. Nic lepšího si tady snad ani nemůžete přát.
Chtěl jsem chodit pěšky. Kamkoliv, hlavně pryč od silnic, aut, lidí a města.
První odpoledne jsem se vydal nejdřív na hřbitov a poté na křížovou cestu hned nad ním. Cestou k náměstí jsem objevil starý židovský hřbitov a zchátralý jeden ze dvou pivovarů, které tu existovaly. Ten druhý je čerstvě opravený a začíná znovu vyrábět vlachobřezské pivo.
Druhý den jsem si určil směr, kam chci jít a záleželo jen na tom, jak všechno stihnu. Trasa nebyla pevně určená. Šel jsem asi přes hodinu pěšky přes les k Mojkovu, osadě v absolutním klidu, potom přes Horní a Dolní Kožlí, kolem Pěčňovských spirál, Chluman až do Husince.
Je neuvěřitelné, jaký tu je klid, bez turistů, aut, a přitom jste v přírodě, chodíte lesem a máte krásné výhledy na krajinu.
Z Husince mě čekala hodinová cesta zpátky do Březí. Stihnul jsem mši v šest hodin v kostele, který byl trochu jiný, než ten, kam jsem chodil kdysi s babičkou – byly tu nové lavice, o hodně méně lidí (jen pět starších žen) a hlavně moje chápání Boha, kostela, všeho kolem se zásadně odlišovalo od 80. let, kdy jsme tady trávili nedělní rána.
Druhý den jsem se vydal na druhou stranu. Autobusem jsem se přiblížil k Dubu, což je vesnička se starým zámkem. Provedl mě tady jeden z majitelů, s kterým jsem si dobře popovídal nejen o cestování.
Z Duba jsem se vydal pěšky na hrad Helfenburk. Čekal jsem zříceninu, ale překvapilo mě, jak jsou tady pozůstatky zrekonstruované a udržované. Dal jsem si pivo a listoval v knize o rodu Schwarzenbergů (byli dříve jedni z majitelů) a jejich sídlech, kterou mi půjčila milá paní u vstupu. Hrad je velmi zajímavý a z věže je pěkný výhled na všechny strany kolem.
Cestou dolů jsem se rozhodl, že dál půjdu pěšky, a to až do Bavorova. Když vynecháte silnici a půjdete po modré, čeká vás klidná cesta několika vesničkami a výhledy na krajinu. V Bavorově jsem si dal oběd a vlakem se přesunul do Strunkovic nad Blanicí, odkud mě čekalo ještě 9 km zpátky do Vlachova Březí. Krásný den v dobrém počasí a úžasnou krajinou.
Poslední den jsem ještě zajel k bráchově rodině do Heřmaně u Písku a zamířil zpátky do Prahy.
Krajina okraje Šumavy mě dostala. Začalo mě bavit chodit pěšky, bez očekávání velkých turistických míst, krajinou bez velkých zásahů člověkem, vesničkami, kde nenarazíte na obchod ani hospodu a můžete se soustředit na sebe, přemýšlení a přesně ten okamžik, který právě prožíváte.
