Tomáše s Janou jsem slyšel v jednom podcastu a moc se mi jejich povídání a styl života líbil. Požádal jsem proto Tomáše o zodpovězení pár otázek, myslím, že jeho pohled na cestování může být pro spoustu lidí inspirativní.
Mohl by ses, prosím, na začátek stručně představit, co děláš, co tě baví a čím žiješ?
Jsem fotograf, novinář, cestovatel, blogger, táta, muž, aktivní občan… Je to těžké, pro každého jsem trochu něco jiného. Já sám se považuji za tátu dvou krásných a chytrých dětí, muže jedné báječné ženy. A profesně – věnuji se focení, psaní a cestování už nějakých 20 let. To jsou hlavní obory, kterými se živím.
Na webu píšeš, že cestuješ 20 let. Co pro tebe znamená cestování a jak se liší třeba od dovolených nebo výletů, které absolvuje během svého života většina lidí? Má to pro tebe nějaký jiný význam, než jen na čas změnit místo pobytu?
Cestování je pro mě vášní. Miluju ten pocit, když někam přijedu a všechno je nové. Mám rád lidské příběhy, to asi ze všeho nejvíc. Rád je sbírám. Jen tak se dá vidět, jak jsou lidé po celém světě úžasní. Taky je rád fotím při práci. To jsou asi ty nejsilnější fotky. Když můžeš fotit někoho, kdo svou prací žije. Je to z těch fotek cítit. S tím souvisí i styl cestování. V Peru nemusím vidět Machu Picchu, ale rád si poslechnu příběh ochutnávačů kávy na druhém konci země. Tím neříkám, že v Paříži vynechám Eiffelovu věž nebo v Kambodži Angkor Wat. Jen když se tam nedostanu, nemrzí mě to. Není to můj cíl. A stejně tak to teď mám s dětmi. Nemusíme nutně vylézt na nejvyšší horu v alpském údolí, kde trávíme dovolenou. Užívám si i obyčejné odpoledne u potoka. Právě tam zase spíš potkáme místní lidi, kteří nebudou odměření k turistům.
Jaké země a jaký terén vyhovují tvému cestování?
Je mi to vlastně jedno. Mám rád hory, ale nejsem extrémní horal, miluju pobřežní útesy třeba v Portugalsku, ale nejsem námořník. Z vody mám respekt. Asi mám nejraději místa, která by si většina lidí nevybrala, protože mají pocit, že právě tam svoje volné chvilky promarní. Já ne, ve svých textech je rád zvu na obyčejná místa, k méně známým památkám nebo běžným aktivitám. Nemusíte nutně skákat bungee jumping z nejvyššího mostu v Belgii. Ale můžete jej vidět z údolí, z míst, kam většina lidí nechodí.
Bylo pro tebe cestování na začátku přirozenou záležitostí nebo jsi k němu musel hledat cestu? Bál ses něčeho – situací, lidí, komplikací?
Jsem otevřený a komunikativní člověk. Ničeho jsem se neobával, protože od malička mi rodiče vštěpovali, že všude jsou lidé, kteří ti v nouzi pomůžou. A tak se mi to zatím vždycky potvrdilo. Naopak mám rád to chvění, když něco nevychází a je třeba změnit plány. Mám rád pohyb mimo komfortní zónu. A snažím se to naučit i své děti. A cestování pro mne bylo přirozené. Hned po maturitě jsem vzal všechny úspory a utratil je za “zájezd” s CK Kudrna do rumunských hor. Na těžký přechod pohoří Rodna a Suhard. Tak se mi to zalíbilo, že další roky jsem už začal jezdit na vlastní pěst. Nakonec jsem tam byl dvanáctkrát.
Má cestování nějaký větší smysl pro náš život než jen ten, že poznáváš jiná místa, lidi, zvyky?
Jednoznačně! Především ti otevře oči a vyvede tě z omylu, že vše, co je ve zprávách, je obraz našeho světa. Lidé prostě z podstaty nejsou vrazi, teroristé, násilníci a podvodníci. V každé kultuře i každé zemi existuje určité procento takových lidí, ale většina lidí jsou stejní jako my. Mají své problémy, své radosti, děti, koníčky… Takže cestování v dnešní době je více důležité v poznání, že jsme všichni stejní nebo velmi podobní, než v odlišnostech, jako jsou zvyky, kultura a podobně.
Co bys poradil lidem, kteří jezdí každý rok na stejné pláže a stejné lokality? Jak začít objevovat nové země? Jak se přestat bát neznámého, jak cestovat bez velkých nákladů?
Nic! Jestli to tak dělají rádi a vyhovuje jim to, je to v pořádku. Pokud to ale dělají ze strachu, co by s nimi bylo, kdyby vyrazili jinam a třeba sami, pak jednoznačně doporučuji to vyzkoušet. Najděte si kamaráda, spřátelenou rodinu, někoho, kdo s tím třeba už má zkušenost a vyrazte! Před takovou cestou je dobré si nahlas společně říct, co se může stát nejhoršího a uvidíte! Nic se nestane! Bude to jen lepší. A nebude to stát víc peněz než zájezd s cestovkou. Navíc přijedete bohatší o historky, zážitky a nová místa! Jak jsem ale řekl na začátku, ne každému tohle vyhovuje.
Tvoje stránky na My Lost Hat jsou plné skvělých fotek. Jak vnímáš jako fotograf možnost se soustředit na přítomnost v cestování? Jak jsi skloubil fotografování a třeba jinou rychlost rodiny, dětí?
Cestování s dětmi mě sice zpomalilo, ale na focení to podle mě nemá vliv. Naopak, mám často víc času, můžu si hledat témata, tam, kde bych je dříve nehledal. Třeba když sedíme u potoka a hrajeme si s kamínky, najednou vidím spousty krásných záběrů. Nejsem sběrač destinací. Dětské tempo mi vlastně vyhovuje.
Byla nějaká země nebo zážitek, který ti změnil pohled na život, vztahy nebo chápání souvislostí?
Nic konkrétního. Odnesl jsem si pro sebe a svůj pohled na svět řadu poznatků z Peru, z Kambodži, ale každý rok si vozím spoustu nových pohledů na svět třeba z Rakouska.
Nedávno jste s manželkou Janou spustili web Objevíme svět, který je o vašem cestování s dětmi. Jaký je rozdíl v tom, když jsi cestoval sám a když jezdíte s Julií a Kryštofem? Jak třeba zvládáš pracovat na takových cestách?
Je to jiné! Ale není to horší! Je třeba si to ale od začátku přiznat. Něco se změnilo. Něco ve mně. Prostě se mi jednou na cestách začalo stýskat a už jsem chtěl domů. Najednou byly 4 týdny v Ugandě nebo v Indii moc. Takže teď každá cesta, kterou plánuji, je krátká, když jedu sám. A všechny delší jsou spojené s mojí rodinou. Strašně mi v tom pomáhá moje žena, která občas krotí moje emoce, to když zapomenu, že s dětmi se cestuje jinak.
Rodiče se možná bojí cestovat s dětmi, protože třeba musí slevovat ze svých plánů nebo se musí přizpůsobit jejich požadavkům. Je to vždy o kompromisu nebo se s rodinou dá naučit a získat něco jiného, než když cestuješ sám?
Je to mnohem větší zábava. Myslím cestování s dětmi. Někdy může být problém, že se neproměníte v rodiče. Tu pasáž o mně na www.objevimesvet.cz z části psala moje žena. Prostě jsem se proměnil v tatínka, který přestal myslet na to, jak vyleze sám na Matterhorn, ale přemýšlí, jak zabavit děti u rybníka na Vysočině. A tenhle model můžete přenést kamkoliv. Prostě je potřeba udělat změnu v myšlení a ta se vám stonásobně vyplatí v podobě rozvíjení se a postřehů vašich vlastních dětí. Cestování je na život vybaví lépe než jakákoliv škola.
Necháte si někdy děti hlídat a vyrážíte s manželkou sami na krátké cesty? Pokud ano, je to pro vás důležitý relax v osobním i pracovním životě?
Ano. A mám to moc rád. S ženou vyrážíme sami, protože nám to prospívá. Děti to sice nesou někdy nelibě, ale v posledních letech se nám daří vypadnout společně na několik dní třeba dvakrát třikrát do roka. Byli jsme takhle třeba v Berlíně, na Srí Lance, v Portugalsku nebo v italském Val Di Fiemme. Odpočinek je velmi důležitý, jenže mně to fakt moc nejde. Takže často začínám odpočívat, až se třeba projeví nějaká nemoc, nebo velká únava. Raději mám ale aktivní odpočinek, když počítač vyměním za nějakou fyzickou práci. Rád třeba sekám trávu kosou. 🙂
Váš bucket list je jasně nekompromisní 🙂 Existuje něco ve vašem osobním chápání cestování, vztahů k lidem, přírodě, k čemu byste se chtěli přiblížit nebo čeho byste chtěli dosáhnout?
Nejsme extremisti a žijeme normální život. Takže jsme třeba navštívili Legoland, protože dětem to udělalo obrovskou radost a protože si myslíme, že tahle stavebnice opravdu děti rozvíjí, nehledě na to, že její nákup nejsou podle nás vyhozené peníze. Moje děti si hrají s kostkami, které jsem dostal k Vánocům někdy v roce 1988. Ale zároveň si uvědomujeme, že některé věci je třeba vštěpovat dětem od malička trochu rázněji. Třeba že není třeba si kupovat sušenky, když je každá zabalená ve zvláštním plastovém pytlíku. Že tuhle planetu musím šetřit, jak jen to jde, jinak se nám rozpadne pod rukama. Že většina lidí na světě jsou přátelští, milí a hodní lidé. Že je na světě krásně! Kdekoliv.
Děkuji za rozhovor.
Odkazy:
