Dnešních 28 km mělo dva cíle – jezero Laka a první vesnici za německou hranicí. Ráno sice krásně svítilo slunce do oken, ale když jsem vyšel ven, bylo poměrně chladno. Teplota se snížila o 3-4°, což už bylo docela znát. Většinou chodím jen v tričku, ale tentokrát jsem musel obléknout i bundu.
Trasa, která vede do dnešního cíle, odbočuje za kostelem a vede naučnou stezku, která na několika panelech informuje o tom, co se tady dělo před druhou světovou válku a po ní.
Do jezera Laka bohužel vede jenom asfaltová cesta a protíná první zónu národního parku, což znamená, že se nemůžete odchýlit od značných tras. Šel jsem poměrně rychle, takže za tři hodinky jsem se ocitl na dřevěné stezce kolem krásného sluncem zalitého jezera. Kupodivu jsem jezdí více lidí, většinou na kole, ale po cestě jsem potkával jen ojedinělé turisty.
Jezero Laka je opravdu na úžasném místě a v létě sem jezdí asi hodně lidí, o čemž svědčí péče, kterou této lokalitě správa parku věnuje.
Najedl jsem se a vypravil se zpátky. Trvalo mi to kratší dobu, protože většina cesty vedla z kopce a svojí rychlou chůzí jsem byl za hodinu a půl na rozcestí, které vede na německou hranici. Po zelené trase to je zhruba půl až třičtvrtě hodiny chůze po stezce na hranici – bývalou železnou oponu, kdysi přísně střeženou, až se to dneska vůbec nedá pochopit. Je zvláštní že, že i dneska má člověk zvláštní pocit, když se blíží k pomyslné čáře, oddělující dvě země, a při vědomi, jaké věci se tady děly.
Po asfaltové silnici jsem se dostal do první německé vesnice a odtud zpátky po alternativní trase podél potoka.
Poslední celý den na Šumavě a opět s krásným počasím. Zítra se vrátím domů.
