Vzbudil jsem se do slunečného rána, byť v noci byla poměrně zima, která se mi zdála ještě větší, než v Kazbegi. Stan byl celý mokrý, takže jsem ho musel zavěsit na šňůru včetně všech věcí, které navlhly. Paní domácí mi udělala čaj a po hodině jsem mohl vyrazit na cestu do parku. Protože jsem musel tahat celý batoh a pořád mě bolelo v oblasti ledvin a zad, dal jsem si kratší cestu do druhé části parku. Na jednom palouku jsem si dal snídani a kochal se klidem a krásou sluncem zalitého lesa.
Po cestě dolů jsem se stavil u pozůstatků bývalého kostela Panny Marie ze 7. až 9. století, u kterého byl ve středověku i klášter.
V obci Likani jsem se jednoho chlapíka zeptal, zda v lese opravdu žijí medvědi a vlci, na což mi odpověděl kladně, ale prý se jich netřeba bát – vlka viděl jednou a medvědi před lidmi utíkají. No, rád bych tomu věřil… Dali jsme se do řeči a asi hodinu si povídali o životě v Gruzii, o ekonomické situaci, historii nebo o tom, jaký vliv mají na zemi oligarchové. Velmi dobrý rozhovor.
Na silnici z kopce jsem opět potkal znameho taxikáře, který mě odvezl do města. Zvolil jsem na dvě noci ubytování na stejném místě jako v květnu – u Džemila, staršího ale vitálního pana, s kterým jsem minule měl velmi dobré rozhovory o Gruzii.
K večeru jsem si šel projít krátký okruh nad centrem národního parku a stavil se u kostela Panny Marie, kam nejezdí turisté, ale je na moc peknem místě a vede k němu cestička hřbitovem.
Gruzinske hřbitovy jsou kapitola sama pro sebe, s úplně jiným pojetím, než ty naše – na hrobech jsou zobrazeny podobizny zemřelých a často u nich bývá posezení, kde můžete trávit čas.
Setmělo se, nakoupil jsem na tržnici krásná rajčata, jablka, chléb, a večeři jsem si udělal v guesthousu.
