Dneska jsme vstávali celkem brzy, protože nás čekalo jedna z nejočekávanějších událostí této návštěvy Indie – na desátou hodinu jsme měli objednanou tour po největším slumu v Indii v Dharavi.
Neznalí cesty do centra jsme v menším časovém presu zvolili Uber, ale cesta byla poměrně rychlá po dálnici, po které jsme míjeli hotely, polorozbořené domky, kde bydlí lidé, až jsme se dostali před vlakovou stanici Mahim, kde už na nás čekal průvodce. Když přišli i ostatní, jeden pár z Itálie a druhý z Austrálie, vyrazili jsme směr slum.
Průvodce, mladý sympatický Ind, nás požádal, abychom nefotili, což se ukázalo jako největší nesnáz této tour. Pro fotografa je zákaz focení takové lokality bolestný, ale samozřejmě jsme to respektovali. Fotky s vodoznakem, které jsou tedy na této stránce, jsou pořádající agentury, od které jsme tak dostali svolení je použít.
Dvouhodinová cesta slumem byla něco neuvěřitelného. Pro nového návštěvníka to musel být šok, pro toho, kdo Indii trochu zná, ale také. Procházeli jsme postupně částmi slumu – nejdříve pracovní a potom tou, kde lidé bydlí.
Pracovní část slouží jako velká fabrika pro zpracování všeho možného materiálu a odpadu – plastů, papíru, hliníku… V šílených podmínkách tady pracují lidé, kteří dostávají práci, ale i ubytování. Chodili jsme úzkými uličkami a nechápali jsme, jak tohle lze vlastně žít a přežít.
Část, kde lidé žijí, odděluje od pracovní špinavá řeka plná odpadu. Vcházíte mezi příbytky lidí nejrůznějšího vyznání a věku a znovu nerozumíte, jak se s takovým šokem vyrovnáte, ale hlavně, jak tady mohou lidé existovat, zakládat rodiny a žít celý život. Protože byli prázdniny, potkávali jsme spoustu dětí venku, hrajících si na zaprášených hřištích nebo pobíhajících labyrintem cestiček, v kterých bychom se bez našeho průvodce lehce ztratili.
Navštívili jsme také jednu školu, kde byl i v tento sváteční den kurz angličtiny pro místní.
Slum, kde jsme byli, je jeden z největších v Asii a na ploše pěti fotbalových hřišť tu žije přes jeden milion lidí.
Osmdesát procent z peněz, které jsme zaplatili za tour, jde zpátky do slumu na podporu místních – na vzdělávání a další aktivity.
Náš průvodce náš odvedl k železniční stanici, odkud jsme se vydali do centra na jih. Vlakem s otevřenými dveřmi, okny a hlučnými větráky jsme dojeli nejdříve na stanici Mahalaxmi, odkud jsme se šli podívat na největší prádelnu na světě Dhobi Ghat, a potom až na konečnou do stanice Church Gate.
Pěšky jsme prošli kolem Bombajského vrchního soudu a Oval Maidanu, na kterém se odehrávají kriketové zápasy hráčů nejrůznějšího věku a zkušeností.
Taxi nás dovezlo k Bráně Indie, kde jsme poznali, že dnes (ale asi nikdy jindy) si ji nevyfotíme bez lidí. Davy obklopují tuto památku z roku 1911, která byla postavena speciálně pro návštěvu královského páru.
Chtěli jsme zajít do Leopold Café, ale to bylo tak narvané, že jsme raději našli menší kavárnu ve vedlejší ulici.
Po návratu na konečnou železnice jsme odjeli směrem na sever a vystoupili kousek od chrámu ISKCON Chowpatty, menším a klidnějším, než byl ten včera. Po návštěvě chrámu jsme zašli na večeři do Góvindy a poté se narvaným vlakem vrátili domů.
Den plný zážitků, ale i smogu, spáleného benzínu, žebráků (někdy se k tomuto tématu vrátím) a hektické Bombaje…
