Ráno po krásně prospané noci mě uvítalo slunečné ráno. Vyrazil jsem chvíli po snídani směrem k německé hranici, abych vystoupal na nejvyšší horu Lužických hor z německé strany. Na hranici jen restaurace a na české straně pomník československým lidem, kteří v roce 1938 statečně ubránili celnici, kterou tenkrát obsadili skupinky henleinovců.
Překračuji pomyslnou hraniční čáru a příjemnou cestou se dostávám až nahoru. Není to těžké, i němečtí důchodci sem chodí běžně na procházku. Kdysi tu stával hostinec a vedla hranice. Výhled je opravdu pěkný a můžete odtud vidět vrcholky Krkonoš, Krušné hory nebo Ještěd.
Po české straně se dostávám dolů a dlouhá cesta mě dovede až k sirnému prameni, který není sirný, ale jehož žlutou barvu způsobuje jakási bakterie. Místo je to pěkné a klidné.
Odbočuji na zelenou, kde občas potkávám cyklisty, zastavuji se u bunkru z let 1936-38 a pokračuji směrem ke zřícenině hradu Milštejn z 13. století, který opravdu připomínají jen zbytky kamenů, kousek od ní je dřevěná bouda, sloužící zřejmě trampům.
Konečně se v klidu najím a hezky z kopce docházím do obce Naděje, která mě překvapuje klidnou atmosférou a krásnými domy. Vedle reliéfu Krista ve skále se tu nachází jeden neobydlený a zanedbaný. Prodává ho někdo? U Naděje se také nachází připomenutí starého hřbitova, který byl za socialismu srovnán se zemí a dnes ho připomíná pamětní místo.
Další překvapení je Antonínovo údolí, kde se nachází pár domů, ale místo je to úžasné. Tady bych chtěl bydlet! Odtud je to jen kousek do Mařenic, kde mě zaujaly hned tři lokality – konečně restaurace, kde jsem si dal jedno povinné, abych doplnil tekutiny, velký kostel sv. Marie Magdalské a Kalvárie čnící nad vesnicí. Kostel i kaple jsou samozřejmě zavřené, takže můžu obdivovat jen zvenku.
Procházím kolem části Mařenic, která je vyšperkovaná jedním krásným domem vedle druhého. Často jsou tu vidět pražská auta, ale většina je asi místních. Přecházím do lesa, abych se po hodině dostal zpět ke svému penziónu.
