Život je krátký. V mládí jsem si asi jako každý myslel, že na všechno, co bych chtěl v životě zažít, mám dost času. Ano, měl jsem. Roky ale ubíhají hodně rychle, zvlášť, pokud je naplňujete tím, co vás baví. Říkáte si, že na všechno máte ještě stále hodně času, ale když jsem přišel na chuť cestování, bylo mi už mezi 40 a 50 roky.
Do té doby jsme si plánovali naše cesty, chodili na přednášky a snili o tom, že až bude ten ČAS, začneme jezdit po světě. Dokonce jsme si říkali, že až budeme v důchodu, že si konečně začneme plnit svoje sny.
A v tu chvíli mi došlo, že může nastat jedna nebo více z těchto situací:
- žádný důchod nebude, protože se ho třeba vůbec nemusím dožít
- důchod bude, ale můžou přijít zdravotní problémy, které mi cestování zásadně zkomplikují
- důchod bude, ale bude těžké z něho vyžít, natož cestovat
- změní se moje priority a stane se ze mě důchodce někde na Šumavě a budu litovat, že jsem necestoval, když jsem mohl
Ano, vůbec žádná z těchto variant vůbec nemusí nastat. Došlo mi ale, že teorii o cestování v důchodu musím rozbít. Respektive teorii o tom, že vše můžu odkládat na později. Sice se moc těším na to, že pokud to bude možné, budu ve svých šedesáti nebo sedmdesáti cestovat bez nutnosti pracovat, ale proč to oddalovat?
Začali jsme tedy cestovat – teď a tady. V přítomnosti, ne v budoucnosti. A v tom je i kouzlo celého přístupu k životu – neodkládat věci na později, uskutečnit je hned a nečekat, až k tomu bude vhodná doba.
A tedy – pokud je vám 20, 30, 40 nebo 50 – oprašte svoje sny, objednejte letenku, aby už nebylo cesty zpátky a plňte si to, po čem toužíte. Cestování je vždy o přítomnosti.
Tyto stránky jsou o tom, jak začít cestovat, bez obav, bez předsudků a s chutí.
Přečtěte si předchozí články o tom, jak se přestat bát jezdit po světě.
