Jestli byla včera obloha celý den naprosto modrá, dnes to byl úplný opak. Od rána zataženo, ale předpověď slibovala počasí bez deště. Vyrazil jsem tedy po krátkém stoupání Tolarskou cestou, kde okolní cesty musí být jistě rájem pro houbaře, protože jen u cesty jsem nacházel pravé hřiby a zbytky odřezaných velkých kousků velkých hub od nedávných návštěvníků lesa.
Začalo poprchávat. Radar ukazoval tak hodinovou přeháňku, která ničím velkým nehrozila, ale po pár minutách přešla do většího a déletrvajícího deště. Vyndal jsem pončo, klobouk a vesele pokračoval dál kolem Křížkova – poutního místa, které vzniklo na místě kaple vystavěné v 18. století a zbořené v padesátých letech, a dále pak Úhlavským údolím, nádherným místem, kde stojí chalupy, které majitelům opravdu závidím.
Mám rád putování v dešti (pokud není brutální) a Šumava v těchto místech působí opravdu magicky. Prošel jsem Brčálníkem, kde se staví několik budov, zřejmě ubytovacích objektů a zastavuji se u restaurace a farmy na Bouřňáku. Mají tady sice zavřeno, ale suším tady krátce věci, které můžu odložit, protože už přestalo pršet. Společnost mi dělá několik koček a krotký ovčák za plotem.
Po žluté dojdu na Špičácké sedlo, křižovatku s parkovištěm, kde si dávám jedno točené u stánku a pokračuji dál k Černému jezeru delším výstupem a kopcem dolů. Cesta je kamenitá a v okolních lesích bohužel i posázená použitými kapesníky od turistů. Nechápu toto české specifikum, kdy je lidé po použití odhazují, a ani se je nesnaží zaházet hlínou. U Černého jezera je na výletu třída ze základní školy, takže rychle vyfotím pár fotek a mizím směrem k vodopádu Bílá strž. Od něj už je to jen hodina do mého ubytování. Za mraky prosvítá slunce, ale dnes se asi v plné kráse neukáže.
Celá trasa zde.
