Probuzení do krásného rána v Mcchetě, bez větru a s modrou oblohou – ano, to znamená, že musím odjet. Ale i to šílené počasí posledních dvou dnů mělo něco do sebe.
Najít místo, odkud odjíždí maršrutka do Tbilisi, je umění. Staví sice na hlavním náměstí, ale stejně tak může odjet z kteréhokoliv místa na hlavní silnici. Chytám se až na tu druhou, první je plná a bylo by to dost utrpení stát s těžkým batohem v koloně a při stylu jízdy gruzínských řidičů.
Přijíždíme do Didube, místa na severu Tbilisi, odkud odjíždí doprava na jakékoliv místo v Gruzii. Znám to tady a mám jediný zájem – vypadnout odsud co nejrychleji. Je to šílené místo s pokřikujícími řidiči, hlukem a prachem.
Nacházím maršrutku do Borjomi, odmítám nacpat svůj batoh mezi zásobník plynu a sedačky, ani do prostoru pod nimi, čímž se stávám nejméně oblíbeným pasažérem této cesty. Po hodině jsme plní, a tak vyrážíme. Cesta trvá asi 2,5 hodiny a “zpříjemňuje” mi ji asi 40 letý Gruzinec neustále hrající hry na mobilu, komentující svoje prohry a bušící do mého batohu.
Jsme v Borjomi. Nic nového od května, kdy jsem tu byl naposledy. Stále ty odměřené tváře, dívající se do země, za kterými se skrývají křehké a milé duše Gruzínců.
Abych mohl vstoupit do Boržomského národního parku, musím se registrovat v centru, asi 1 km od města. Dostanu papír a za 5 lari povolení stanovat a vyrážím. Jdu asi hodinu krásným lesem a začínám znovu cítit bolesti zřejmě ledvin. Občas je to dost nepříjemné, občas to jde. Dostávám se na místo, kde bych mohl rozložit stan, váhám ale. Nemám z celé situace dobrý pocit a asi hodinu přemýšlím, co s tím. Dám na svůj pocit, vrátím se do Likani, což je na okraji parku a nacházím místo, kde můžu kempovat – oproti očekávání většího zařízení je to zahrada místních. Jsou velmi milí, dělají mi čaj a já stavím, dokud je ještě světlo.
Poprvé píšu blog na zahradě u stanu zabalený v dece.
