vy kteří stojíte u svých sirén a čekáte na středeční dvanáctou hodinu vzpomeňte na mraky stále zakrývající a schovávající polední slunce které dopadá na dřevěná okna horských chat na ptáky zpívající svou píseň které rozumíme na kamení které se nám drolí pod nohama když stoupáme z údolí do údolí na kmeny stromů pohybující se z místa na místo které nám říkají že nejen ony jsou živé vzpomeňte na ně vypněte vše co vás obtěžuje a zakřičte z okna to nejbližší slovo které bude znamení pro chodce řidiče a piloty aby se nadechli a pochopili že svět je jen sluneční paprsek dopadající na římsu jejich životů během léta tohoto neklidného roku
